Svátek má: Jonáš

Komentáře

Lubomír Man

spisovatel, novinář

Můj talent, který může spasit vlast

Mám pár talentů, o kterých si myslím, že nejsou k zahození. Začnu tím nejobyčejnějším, protože byl prvním, kterého jsem si na sobě všiml.

Umím - vlastně uměl jsem - rychle rozkmitat nohy. Poznal jsem to za války v Kuratoriu. Rozestavili nás – to je asi stovku třináctiletých kluků – podél délky brankové čáru fotbalového hřiště třebíčského Orla - a měli jsme o závod běžet k brankové čáře protilehlé. Doběhl jsem tam jako první a co jiného jsem si měl myslet, než  že mám na běh talent. Nebyl to samozřejmě talent nejvyššího společenského ranku, ale i tak mi udělal radost. Takovou, že jsem jeho rozvíjení věnoval 15 následujících roků.

Zhruba za pět let se však dostavilo cosi, řekl bych, fajnovějšího. Talent, který ve mně odkryl náš už postarší profesor biologie na bohumínském gymnáziu a v tom roce též  ředitel této školy Dr. Štěpánek.

Událo se to takto: Zmíněný profesor vyučoval svůj předmět prostřednictvím logicko - biologických hádanek, a podle toho jak jsme je – my žáci – dokázali luštit, rozdával známky. Postavil se např. před třídu a zeptal se: „Myslíte si, že spisovatelka Božena Němcová či objevitelka radia a polonia Marie Curie-Sklodowska byly intelegentní ženy?“

Svorně jsme jim tu přednost potvrdili.

„Dobrá, ale jak je to možné, když je potvrzeno, že ženy mají menší mozky než muži, což se samozřejmě týká i obou jmenovaných?“ ptal se vyučující a zpytavýma očima se rozběhl po třídě. „Jak tedy mohly svým myšlením předběhnout muže?“

Ticho, jako když strčíte hlavu pod hladinu rybníka. A všechny zraky se obracejí na primuse třídy i školy Šimerdu, protože pokud vůbec nékdo, pak jedině on má šanci ten rebus vyřěšit. Ale Šimerda se rozpačitě usmívá, válí pero po lavici – a mlčí.

Uvažuji, co dělat. Mám jistý nápad, jak by se profesorova otázka dala zodpovědět, ale mám já, půměrák, právo zvednout ruku, když mlčí primus?

Ale ta ruka se přece jen, i když jen mírně zvedne nad lavici, a vycvičený zrak Štěpánkův ten signál zachytí, zadupe napříč učebnou, už je u mě a žádá, abych promluvil. A tak vstávám a koktám: „No já nevím – ale jestli to není tím – že ženy mají menší malý mozek, který –  kdysi jste řekl – obstarává vegetativní funkce těla - pohyb, trávení a tak.  No a protože ženy mají těla menší, mají tím pádem menší i ten malý mozek. Proto mozky mužů váží v součtu obou těch mozků, velkého i malého, víc než mozky žen - ale mozek velký, ten, co obstarává myšlení - je stejný jak u žen tak u mužů. No a proto ta Němcová...“

Ale větu nedokončím.

„Dost stačí!“ vykřikne, ale co vykřikne, zařve na mě s vyvalenýma očina profesor Štěpánek, pak se obrátí, běží ke katedře, usedne na židli, jakoby chtěl můj výrok zapsat do třídní knihy jako nejodpornější zlotřilost kterou kdy slyšel, ale v okamžiku příštím ze židle zase vyskočí a na celé kolo huláká, že jedině mi a nikomu jinému z této třídy napíše doporučení pro studium medicíny. S tím ať všichni laskavě počítáme. A můžeme to prý klidně vyřidit i doma.

Najednou, zničehonic a též poprvé v životě jsem byl ve škole cosi extra. A dokonce jsem přeskočil, myslím aspoň v jediné části a též jediného  předmětu, proslaveného školního suveréna.

Jistě, dalo se to považovat za náhodu a všichni to zřejmě též - možná s výjimkou  profesora Štěpánka – za náhodu považovali, jenže ono se to jako náhoda nepotvrdilo.
 
DRUHÝ SPRÁVNÝ ZÁSAH

Zhruba za čtrnáct dní se totiž událo následující: Stojím opět před Štěpánkem a tentokrát si mě k individuálnímu přezkoušení  povolal k tabuli.  A ptá se mě: „Jak to, že stojíš a nespadneš? Že se udržíš ve stoji?“

„Drží mě v něm rovnovážné ústrojí, kterém mám ve středním uchu“ odpovídám už skoro jako žák-profík, kdyby něco takového existovalo.

„Dobrá, to je předpoklad nervový a bez něj bys ses už kácel.  Ale já myslím něco fyzického. Hleď, jak malá je plocha tvých chodidel. A na té malé ploše se ve vzpřímeném  poloze drží něco tak velkého a těžkého, jako je tvoje tělo. A to i když se pohybuje, třeba při sportu. Cožpak to není zázrak?“
 
Přikyvuji, že je, ale na víc se nezmůžu. A tak se Štěpánek se stejnou otázkou obrací k celé třídě. Ale zas na něj a stejně jako minule zírají jen nevědomé oči, včetně očí Šimerdových.

Avšak mě to v tu chvíli napadne.
„Není to Achillova šlacha?“ptám se. „A není proto o tolik silnější než ostatní šlachy? Aby tělo ve vzpřímeném   postoji udržela?“

Profesor přede mnou stojí s otevřenou pusou, zas tak jako minule se jakoby v prudkém pohnuuí mysli obrátí, rázuje si to ke katedře a během toho pochodu zas křičí jakoby ho na nože brali, že doporučení ke studiu medicíny od něj dostanu jen já a kromě mě pak už v této třídě nikdo, protože on si smrt nevinných lidí na svědomí nevezme.

Jak vidno, má biologická hvězda s tím, jak se blíží maturita, stoupá výš výš a téměř až do zenitu se vyhoupne právě na té maturitě. A to když si jdu usednout před maturitní komisi, která mě bude zkoušet z biologie. Má být čtyřčlenná, ale momentálně v ní chybí její předseda profesor Štěpánek, který si před okamžikem kamsi odskočil. A proč se tak stalo se ukáže v příštím okamžiku, kdy biolog vtrhne do třídy. Ale ne sám, ale na čele celého zástupu mužů, mezi nimiž poznávám jen předsedu Městského národního výboru a jednoho lékaře ze starobohumínské nemocnice. Ale je to  nejpravděpodobněji bohumínská honorace nejvyšší, což usuzuji z toho, jak zbývající tři členové maturitní zkušební komise se teď hrnou k příchozím a a co možno nejsrdečněji je vítají.

Všichni usedáme a má zkouška začíná. Mám dle vytažené otázky vysvětlit komisi i příchozím hostům, jak a do jaké hloubky i šířky rozvinul Lysenko Mičurinovu biologickou teorii dědičnosti, ale k lítosti mé a jistě i zkoušejícího profesora Štěpánka nepodávám tentokrát obvyklý výkon.

Nicméně skončím a následuje aplaus a triumf. „Úžasné, pohádka, fantazie“, bouří hosté, mačkají Štěpánkovi ruku a po mém vystoupení maturitní třídu i budovu gymnázia opouštějí. Na Štěpánkovo pozvání si totiž, jako atrakci, kterou nelze zmeškat, přišli obhlédnout jen mě.
                                                 
ZÁSAH TŘETÍ, BRNĚNSKÝ

Za tři roky se neuvěřitelně podobná scéna odehrává v učebně Fyziologického ústavu Lékařské fakulty MU v Brně. Jsem tedy tam, kde mě tak nekompromisně chtěl vidět Dr. Štěpánek, ale nejsem tam tím, kterého tam chtěl můj mentor vidět, protože nejsem studentem medicíny, ale studentem  učitelského oboru TV, jehož osnovy předepisují i studium lékarských disciplin anatomie a fyziologie. Tentokrát mě čeká už druhá zkouška z fyziologie, zatím jsem v učebně sám, ale už za okamžik předseda ústavu a současně též zkoušející Dr. Vinařický vepluje do učebny. A to nikoli sám, ale s kohortou mladších mužů za svými zády. Jsou to odborní asistenti nejrůznějších oborů lékařské fakulty a už z pátravých  pohledů, jež na mě po příchodu vrhají, se domýšlím, že přicházejí tak, jak se přichází do biografu na film, o kterém se mluví - a tak jej chcete sami vidět.
Zkouška začíná, Dr. Vinařický klade otázky podobně jako Dr. Štěpánek, stejně jako on zkoumá, nakolik jsem schopen věci domýšlet, strojí na mě logické pasti, a já mluvím a mluvím, o kyselině mléčné a o kyslíkovém dluhu, a když skončím obrátí se Dr. Vinařický na svůj doprovod:

„Tak co na to, pánové, říkáte?“
„Pohádka, fantazie, zážitek“ křičí všichni jeden přes druhého podobně, jak jsem to už jednou slyšel . „O takovém výkonu si medici můžou nechat leda jen tak zdát“.


                                              
PROČ SE TAK VYTAHUJI?

Ta otázka je na místě. A proč o svém pojednávaném talentu, jímž je možná schopnost logicky myslet, vůbec mluvím, když slušné by bylo jej nezmiňovat a případnou chválu na něj si nechat jen pro sebe? Což jsem ve svém životě též vždy dělal, ale morální stav věcí v naší zemi – a vlastně nejen zde – upadl v současnosti až tak, že jsem o něm promluvit musel. A to nikoli z pýchy či ješitnosti, ale proto, abych upozorněním na jeho neobvyklý rozměr poskytl veřejnosti představu o tom, jak ohromující musí být můj talent další a už poslední.Zvláště, když jej doprovodím prohlášením o tom, že je – aspoň dle mého názoru - ještě větší, než můj talent odkrytý profesorem Štěpánkem. A abych pak tu veřejnost - až ji o svém talentu přesvědčím - pohnul k tomu, aby jej ve svůj prospěch využila.

A o jaký talent se jedná?
Rád vám to prozradím. Jde o schopnost vyčíst z tváře, řeči či pohybů charakter človéka, na kterého se díváte či ho pozorujete.

Měl jsem tu schopnost už jako kluk, ale neuvědomoval jsem si ji, protože jsem měl za to, že je společná lidem všem. A že víceméně každý, kdo se podívá na lumpa, ví, že hledí na lumpa, a když se podívá na poctivce, ví, že hledí na poctivce

Žil jsem v tom omylu vlastně až do sametu v roce 1989, kdy se u nás rozpoutala tzv. volná soutěž politických sil obstarovaná stejně volnou soutěží politických stran. Začala zkrátka řež, nejlítější pak při volbách, v nichž většina našeho občanstva v roli voličů uvedené řeži přihlížela, vedla o ní diskuze a volila, zatímco menšina, začasto složená z lidí, které už přestala bavit jak práce, již dosud vykonávali, tak i plat, který za tu práci dostávali, se rozhodla do nastálého politického boje sama vstoupit a nechat se tedy do různých lukrativních postů, jaké jsou např. v parlamentu, většinou občanstva volit. S tím, že až do těch postů usednou, budou hrabat a hrabat, aby si nahrabali ještě víc, než činí „bakšiš“, který za zastávání těch postů budou brát legálně
Řekl jsem „začasto složená“, což naznačuje, že ve skupině lidí, rozhodnutých věnovat se politice takto aktivně, se nevyskytovali jen a jen oni chytráci a vypočítavci, kterým šlo výhradně o jejich lepší příští, ale též pár lidí čestných, kteří byli rozhodnuti brát politickou práci jako službu pro lidi.
        
ŠLO TEĎ TEDY O TO, JAK TYHLE DVA TYPY ROZPOZNAT A DLE TOHO VOLIT

Čímž jsme se už podruhé a teď už naposled ocitli u jádra tohoto článku, jímž je můj talent nejpozoruhodnější. Protože tohle rozpoznat je pro mě jako lousknut prsty a nenajdete v této zemi člověka, který by vám byl s to prokázat, že jsem v tomto ohledu, to je vyřčením chybného úsudku a pak i špatné volby např. stranických kandidátů, kdy zklamal. A naopak naleznete u nás, a hlavně pak v okruhu ostravské kavárny Ikea, možná stovky lidí, kteří vám potvrdí onu mou vzánou schopnost rozlišit též v poliice zrno  od plev a podle toho jednat.
Laskavý čtenář jistě chápe, že bych se k právě pronesenému prohlášení a téměř až k výzvě k veřejnosti nikdy neobrátil, kdyby v tom, co pronáším, bylo třeba i jen zrnítéžčko přepínání či dokonce klamu.Takže berme moji pojednávanou schopnost jako fakt a zauvažujme,jak by jí bylo lze k blahu republiky využít.

Myslím, že je to jasné. Stranická grémia, skládající své kandidáty na kandidátní listiny a mnohdy  ne zcela si jista mravní kvalitou těchto lidí, mají možnost se na mě obrátit a požádat mě o radu či doporučení. Pokud jde osobu, která je na TV obrazovkách už zavedená, je pro mě tahle žádost dostačující, v případě opačném je nutno k žádosti připojit třeba i jen rodinnou kamerou pořízený filmový záběr prověřovaného či prověřované. V případě nouze nejvyšší bych si pak vystačil i s fotkou.

Že za uvedenou službu nepřijmu žádnou finanční i jinou odměnu, je samozřejmé.
Jelikož jsem dalek pomyšlení o tom, že jsem v republice jediným člověkem, schopným udělat si dokonalou představu o charakteru člověka pouhým pohledem na něj, a jsem si naopak jist, že je nás takových víc, navrhuji, abychom ze svých vidoucích řad vytvořili cosi jako sdružení, které by mohlo nést název HLUBOKÝ ZRAK. To by pak politickými grémii vyžadované posudky vypracovávalo kolektivně a tím jejich věrohodnost povýšilo až téměř k stoprocentní věrohodnosti

Uvážíte-li nyní vy, to je veřejnost, a spolu s vámi i státní úřady, jaké miliardy by naše společnost realizací mých návrhů a tím též vyhnáním lumpů a zlodějů z našeho politického života – a to buď zcela zdarma či za pakatel na odesílané poštovné - ušetřila, budete snad o mém návrhu aspoň uvažovat.

Lubomír Man
 
 




Je řešením krize demise současné vlády?

Ano
transparent.gif transparent.gif
43%
Ne
transparent.gif transparent.gif
24%
Nevím
transparent.gif transparent.gif
33%