Svátek má: Lada

Komentáře

Kateřina Konečná

europoslankyně (KSČM)

Jedno a to samé ve dvou různých baleních

Nedávno na mě vyskočil na sociálních sítích článek, publikovaný na stránkách amerického časopisu Forbes.

Pokud si nejste přesně jisti, co že to je za časopis, tak je to čtrnáctideník, který vychází už od roku 1917 a jako svoje ústřední motto má, že je „nástrojem kapitalisty“. Článek, o němž hovořím, přináší velmi jednoduchou informaci: popisuje, že kandidáta na amerického prezidenta Joe Bidena finančně podporuje už 106 amerických miliardářů, zatímco Donalda Trumpa zatím jenom 93. V článku se pak dozvídáme, že Biden má sice na své straně více miliardářů, kteří ho podporují, Trump ale zatím dostal v součtu větší částku.

Co mi však přijde jako neskutečné je, že se nikdo nepozastavuje na tím, že by to mělo být něco negativního. Nikdo se neptá na skutečné změny; progresivní zdanění je ve „vyspělém“ státě s 30 miliony lidí v chudobě sprosté slovo. Oba reprezentanti hlavních dvou stran soupeřících o post prezidenta USA – demokratů a konzervativců – se totiž liší jen kosmeticky. A dvě party amerických miliardářů se předhánějí, kdo nasype více peněz do jednoho z politiků. Nikdo se vůbec neptá, proč to dělají, jako kdyby to byla hloupá a dětinská otázka. Vždyť už sám název časopisu mluví jasně, je to nástroj kapitalisty. Pokud kapitalista do něčeho investuje, dělá to proto, že chce, aby se mu jeho investice vrátila. Logické.
   


Stejně tak je logické, že kandidát, který není miláček této skupiny superbohatých, samozřejmě žádné velké peníze nedostane a ve chvíli, kdy se kampaň bez peněz dost dobře dělat nedá, jen těžko může vyhrát. Je tedy vlastně jedno, jak volby dopadnou. Určitě vyhraje někdo, do kterého mělo smysl investovat, kdo svoje investory nezklame a kdo bude hájit jejich zájmy. To, že se pak tento kandidát potvrdí ve volbách, je už jenom takové divadélko pro svět, aby se dál mohlo mluvit o svobodě a demokracii. I když už i někteří odborníci vlastně přiznávají, že to s demokracií v Americe není až tak horké a tamější forma vlády už má blíže spíše k označení oligrachie.
   
Při čtení zmiňovaného článku jsem si vzpomněla na jeden citát, který podle mě dokonale vystihl situaci ve Spojených státech. Pronesl ho prezident Tanzanie Julius Nyerere už někdy v 80. letech. Řekl tehdy, že USA jsou vlastně také státem, kde vládne jedna strana, ale s typickou americkou extravagancí mají tuto stranu hned dvakrát.

Kateřina Konečná