Svátek má: Jonáš

Komentáře

Zbyněk Fiala

žurnalista

Lidi si o to řeknou

Český národní zájem je teď dole, mezi lidmi, ne nahoře, v divokých přeletech přes oceán.

Řečeno se Švejkem, drahou vlast vovinuly nějaké mraky. Člověk aby si vybral, jestli má na energii, nebo na jídlo, ale kde má potom vzít na střechu nad hlavou. Průměrná měsíční splátka hypotéky na průměrný byt o velikosti 65 metrů čtverečních v Praze činí 33 tisíc korun. Dobrá zpráva je, že v posledním týdnu tato hodnota nepatrně klesla. Špatná zpráva je, že rodina, která chce bydlet v nijak luxusním bytě musí po celých 30 let, prakticky po celý produktivní život, odevzdávat jeden plat na hypotéku, a to si předtím musela pětinu ceny našetřit. Hypotéka je na 80 procent.

Zbytkem životních nákladů aby se taková rodina prožebrala, ale kdyby to mělo hrozit už na začátku, tak by tu hypotéku ani nedostala. Musí naopak patřit k těm horním nevím kolika procentům, kdy oba dospělí členové mají nadprůměrné platy. A ještě je živí babička, která pro ně v rodné vísce chová slepice a králíky, protože jinak by kluk znal kolo nebo lyže jenom z obrázkové knížky. K cenám pražských bytů musíme samozřejmě dodat, že v Praze jsou o polovinu vyšší příjmy než jinde v Česku. Jinde to proto může být levnější, ale nikoliv snazší.

Zmíněný údaj pochází z Indexu dostupnosti bytů, který ze zdrojů společnosti EMA publikoval Seznam Zprávy. Jedná se o meziroční srovnání, ze kterého se dozvídáme, že kombinace cen bytů a hypotéky, tvořící uvedený index, měla roku 2020 hodnotu 1,0 (s tím začínali) a nyní má hodnotu 2,00 (přesně 1,99, ale to vám nepomůže). S dostupností bytů je to tedy po dvou letech dvakrát horší. Většinu toho nadělaly ceny bytů, protože pro těch pár lidí, kteří u nás mají velké peníze, byly spekulativní investice do nemovitostí jedinou příležitostí jak vydělat při nízkých úrokových sazbách. Avšak problém nízkých úrokových sazeb už je péčí ČNB odstraněn, a tak mohou stoupat jak ceny bytů, tak náklady hypotéky.

Jistěže je dobré bydlet, ale bydlet zmrzlý a o hladu, to taky není ono. Z údajů o březnové inflaci vyčteme, jak pěkně se u nás rozbíhají další složky základních životních nákladů. Koš spotřebitelských cen vzrostl v březnu skoro o 13 procent, ale berte to za pouhou statistickou hříčku, kdy je jedno, zda se srovnáváme s cenami z loňska nebo za bolševíka. Ceny energií na světových burzách kolísají mezi pětinásobkem a desetinásobkem loňské úrovně, kdepak nějaká malá procentíčka. Pomalejší vzestup cen doma může trvat jen tak dlouho, dokud vydrží staré zásoby a smlouvy.

Také s potravinami to vypadá dost špatně. Česká sklizeň obilí je už prý vyprodaná, tak to funguje na trzích s futures, které měly zemědělcům zajistit vyrovnanější ceny než prodej po sklizni, kdy prodávají všichni. Světová organizace pro potraviny a zemědělství FAO odhaduje, že na Ukrajině bude ohrožena třetina obvyklé sklizně. Zároveň netušíme, jak se bude zacházet s tou ruskou. V tuto chvíli zaznívají varování před hladomorem v chudých zemích, které jsou odkázány na dovozy obilí. Jenže jsou i produkční země, jako Česko, které obilí vyvezou v naději, že jinde nakoupí levněji pro vlastní spotřebu. To teď asi nedopadne.

Pokud je o náklady bydlení, do čísel o oficiální spotřebitelské inflaci se promítají jen nájmy, a to ještě jen jednou třetinou, protože třetina lidí bydlí ve svém a třetina v družstevním. Jak už jsme si řekli, k rostoucím cenám nemovitostí se nyní přidaly rostoucí úrokové sazby hypoték, které se z roku na rok více než zdvojnásobily. Nevím, jakými žebříčky se ČNB chlubí na nástěnce před kanceláří guvernéra, ale pokud jde o inflaci, jsme na bedně. Podle Eurostatu je česká březnová inflace s 12,7 procenty meziročně třetí nejvyšší v EU.

Pro nás je důležité zejména srovnání se zónou společné měny. ČNB zvedla sazby na pět procent, ale Evropská centrální banka udržuje základní sazbu na nule a zpřísňuje měnové podmínky jen tím, že snižuje odkup státních a dalších trochu uznatelných dluhopisů. V eurozóně mají podobné problémy s nemovitostmi, energií a potravinami jako my, ale přesto tam inflace v březnu stoupla jen na polovinu české hodnoty, konkrétně na meziročních 7,4 procenta. Bude to nejspíš tím, že si uvědomují, jak na ceny působí, když něčeho životně důležitého se prostě nedostává. Pak je to úkol pro někoho jiného než centrální banku. Ta nemůže přidat byty, plyn nebo pšenici. Bilanci životních potřeb může vyrovnat leda tím, že ubere života.



Komu to pomůže? Bankám, ale jen chvíli, než rostoucí finanční náklady podtrhnou celou ekonomiku. To pak může položit i ty banky. Riziko je o to větší, že naše velké banky jsou výhradně v zahraničním vlastnictví a slouží jako zisková báze pro své matky. Nikde v okolí nemají banky tak příznivé podmínky pro extrémní zisky jako u nás. Vyčtete to snadno z konsolidovaných závěrek, kde bývá české číslo hlavní ozdobou. V ekonomickém slangu se tomu říká dojná kráva, a ta musí být vždy řádně vydojená.


Země ohrožená hospodářským poklesem si obvykle pomáhá snižováním úroků a oslabením měny. Euru se vytrvale vyhýbáme právě proto, abychom mohli korunu případně oslabovat. Ale mince se lvem na zádíčkách je po třiceti letech na volném trhu tak slabá, že už prakticky nemá kam klesat. A české úroky? Ty stoupají. Dokonce prý pořád ještě nejsme u konce.

Předpovědi ČNB i ministerstva financí stále počítají s jakýmsi hospodářským růstem, ale to jim zřejmě utekly ty zprávy o raketovém růstu životních nákladů, který odčerpá zdroje na všechno kromě toho absolutně nejdůležitějšího. Nedostatek životně důležitého neodstraním tím, že zajistím, aby na to lidi neměli (metoda ČNB). Jenže neodstraním jej ani tím, že na to lidem přidám (metoda vlády). Napřed musím tu potřebu nějak pokrýt, a teprve pak se bavme o tom, jak si s tím ceny pohrají.


V Česku je zajímavá kombinace jedné z nejvyšších domácích cen energií a jednoho z největších vývozů elektřiny na světě v přepočtu na obyvatele. Mívali jsme nadprodukci zhruba jedné pětiny elektřiny, kterou jsme dlouho prodávali v zahraničí pod cenou, tedy s cenou odvozenou z nízkých domácích nákladů. Vycházelo se z faktu, že naši lidé, lapající po dechu v krajině zamořené exhalacemi a prachem z povrchové těžby nekvalitního uhlí, nemají do nákladů výroby elektřiny co mluvit. Kašlou za své.

Kritika tohoto jevu nakonec uspěla, a tak jsme přistoupili na ceny z energetické burzy v Lipsku. Jenže to do toho zase vstoupil nástup obnovitelných zdrojů v Německu, a protože slunce a vítr jsou zadarmo, oba tyto přírodní jevy dokázaly srazit ceny elektřiny i pod nulu. V takové situaci se platilo tomu, kdo výrobce přebytečné elektřiny zbaví. Nyní se tedy karta obrátila, cena na světových burzách je astronomická a přes tu burzu se kasíruje i od českých domácností.

Vlastně je to cena za deset let zdržení, kdy byly obnovitelné zdroje v Česku považovány za nepřítele. Hájily se zájmy monopolu a podmínek pro investiční zakázku snů, jadernou elektrárnu někdy v budoucnu. Víte kolik bude stát? Nevíte. Nikdo to neví. Ví se jen, že hodně a že je dobré stát blízko u takové Amazonky peněz.

Vztah české vlády k obnovitelným zdrojům se konečně začíná měnit. Nervozita už nepramení z pohledu na ty, kdo to mají, ale na ty, kdo to nemají. Není moc těch, kdo měli peníze a soudnost, a proto už bydlí v pasívním domě s vlastním energetickým zdrojem a jezdí elektrickým autem, takže se nezajímají nejen o ceny elektřiny a plynu, ale ani o ceny benzínu. Teď by jistě vláda byla ráda, kdyby takových bylo víc, protože ti, kdo se o ceny energií a paliv zajímat musí, začínají otáčet hlavu ke Strakovce a pokoušejí se vybavit, kde mají uloženy vidle, se kterými by se tam mohli vypravit.

Dalo by se chvíli argumentovat, že vláda za růst cen nemůže, to hlavně covid a válka (když odečteme ČNB, která ví všechno nejlíp, i když dopadá nejhůř). Všichni vidí, že se rozpadá systém hyperglobalizace, jehož součástí byly vazby na vzdálené dodavatele, které teď pandemie a válka zpřetrhaly. Naše manévrovací schopnosti navíc omezilo to, že nám doma nic nepatří. Vzdali jsme se i zahraniční politiky a otrocky ji odevzdali do Washingtonu.

Výčet největších slabin je však zároveň seznamem příležitostí, jak z toho ven. Vláda může lidem pomoci hlavně tím, že bude vytvářet podmínky, aby si lidé mohli pomoci sami. Aby se urychlil vznik industrie, která usnadňuje družstevní a obecní výstavbu nízkoenergetického bydlení, komunitní energetiku a regionální potravinovou soběstačnost. Aby byly dostupné pozemky, peníze i odborná pomoc, vzorové projekty a podpůrné instituce. Finanční podpora musí zamířit tam, kde něco vzniká, nejen na chlácholivé mírnění nákladů spotřeby. Český národní zájem je teď dole, mezi lidmi, ne nahoře, v divokých přeletech přes oceán. Ostatně, lidi si o to řeknou.

 Zbyněk Fiala

Je řešením krize demise současné vlády?

Ano
transparent.gif transparent.gif
43%
Ne
transparent.gif transparent.gif
24%
Nevím
transparent.gif transparent.gif
33%